Stále si říkám, že si musím začít psát všechno, co děti napovídají, ale bohužel to často zapomenu. Všichni víme, jak moudra dětí dokážou obohatit svět nebo pořádně procvičit bránice. To abych nosila na krku notýsek s propiskou. :-)
Začnu u svého bratra. Dostal mě svou teorií obezity. S tou momentálně u nás máme problém já, on a maminka. Uzavřel to tím, že za obezitu u nás můžou děda, mamka a já, protože dobře vaříme. Děda byl vynikající kuchař a na jeho českou kuchyni vzpomínáme nejen my, ale všichni, co kdy u nás jeho jídlo ochutnali. Těší mě, že mě brácha do této skupinky počítá taky. Tak marná asi nebudu. :-) Jeho teorie mě zaujala. Je na tom něco pravdy? Kdo dobře vaří, tak prostě bude mít problémy s obezitou nebo sklony k ní vždy? Prý když si promítne i všechny své kamarády a známé, tak problémy s nadváhou a obezitou mají poze ti jedinci, u nichž se doma dobře vaří. Myšleno chutně. U kamarádů a známých, kteří jsou štíhlí prý jídlo tolik chuťové pohárky nepolechtá.
Ach bratříčku, kdyby to bylo tak jenoduché. Přestanu vařit, budu dělat šlichty a budeme všichni štíhlí. Tak jednoduché to není. Ono pramen tohoto problému bude někde trochu jinde. Bude to chtít hlubší sondu do rodinného a osobního nitra. Určitá nastevní se v rodinách táhnou po generace a pokud je chce někdo překonat, je to dobře, ale čeká člověka velký kus práce. Jakou rodinnou stravovací zátěž si táhnete vy? Vaříte ve velkém a dobře a bojujete s obeztou nebo vaření moc nedáte a chuť nic moc, takže jste jako proutky? Docela by mě zajímalo, jak tato bráchova teorie funguje i jinde než v našem okolí.
Kdo mě baví neustále, jsou naše děti. To je každý den něco. Od své dcery bych se mohla učit o sbevědomí. Jí rozhodně nechybí.
Když jsme vstupovali do baráku, prohlásila dole u vchodu:" Já jdu první protože jsem krásná!". Zůstala jsem u dveří stát ověšená hromadou tašek a musela jsem se smát.
Předminulý pátek jsme odcházeli ze školky. Běžel za námi k brance jeden chlapeček z její třídy a volajíce její jméno se zavěsil za branku a zasněným psím pohledem kuňkne jen." Ahój.". Ptám se: " Co to mělo být? Ty se mu líbíš nebo co?". Dcerka naprosto suverenním tónem:" Ccc, no jasně, že se mu líbím!". Nahodí obličej, zvedne nosík a maje chlapečka naprosto na háku odkráčí směr domov. Až mi ho bylo líto. Kde se tohle učí, bere? Je to jakási ženská přirozenost, kterou jen u některých z nás čas a různé vnější vlivy utloukly? Ježíš, mít to jako ona, tak jsem si v pubertě ušetřila šrámů. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, pište slušně a konstruktivně. Děkuji.