Rekonvalescenční deníček 2

Rekonvalescenční deníček - 2.-11. pooperační den

Zde máte shrnutí za posledních skoro 14 dní. Vzhledem k tomu, že se mi na židli ještě moc dobře nesedí, tak se k počítači tak často nedostanu, ale to se bude každým dnem zlepšovat. Optimismus, to je to, co nyní potřebuji nejvíce. :-)
 



22.9.2013
Jsem konečně doma. Naštěstí šlo vše dobře, takže jsem mohla domů už v sobotu po vytažení drénů a po převazu.
Přesun do auta byl pro mě jako polovina workoutu od Jillian. S pár přestávkami jsem to zvládla až domů jen s mírně propoceným tričkem.
Je vidět, jak operační zátěž dobíhá (nejvíc cca 3-4.den). Hned po operaci jsem si přišla, že mám síly na cokoliv. Teď jsem vycucaná jako citron. Přidala se k tomu navíc chřipka, takže jsem ráda, když mi někdo donese čaj s medem a citronem až do postele.
Trénuji nohu opatrně. Koleno ohnu do 70°. Vzhledem k tomu, že kvůli chřipce mě bolí se i jen obléknout, tak dnes spíš jen odpočívám.

25.9.2013
Musím brát helicid (nebo něco podobného na šetření žaludku), protože léky na bolest žaludek přeci jen dráždí. Každý den dostávám injekci fraxiparinu. Je to prevence tromboembolických komplikací. Čeká mě to celkem asi tak 30x. Brrr. Nic příjemného. Jednu výhodu můj břišní špek teď má. Injekce se totiž píchají do břicha. Do té "cejchy" to není tak hrozný, jako "do masa".
Nachlazení mi sedlo na průdušky, takže výlet o berlích na toaletu mi dá zabrat jako jednodenní výšlap do kopců.

30.9.2013
Jsem dnes 11. pooperační den. Včera mi vytáhli stehy. Celkem hezky se rány hojí. Jsou celkem tři. Dvě malinké jen na jeden steh po artroskopii a pak jedna delší (cca3cm) po vstupu, kudy se odebíral štěp na nový vaz.

Nohu v koleni ohnu na 90°. Můžu už i trénovat větší úhel, ale zatím mi to moc nejde. Ještě mám koleno oteklé, což trochu pohybu brání. Pohyby se mají dělat do bolesti a mě to "táhne" a začíná dost bolet kousek za 90°. Každý den je to o chlup lepší, tak snad bude stále lépe.

Snížila jsem i množství léků na bolest. Ze 3 ketonalů + 2 xeforapidů + 2-4paralenů 500 za den jsem se dostala na 2 xeforapidy. Vlastně dnes jsem na něj ráno zapomněla a zatím to nebolí, tak to zkusím vydržet. Rána jen občas svědí a to znamená, že se hojí. Je to nepříjemné, ale odvedu-li pozornost jinam, přestanu to tolik vnímat a svědění zase přestane. Tohle není důvod pro to, cpát se léky na bolesti.
   


Zatím nejtěžší pro mě bylo píchnout si sama injekci fraxiparinu. První pokus dopadl pěkně velkou modřinou. Druhý s malou modřinkou a třetí už bez modřiny. Nejhorší na tom všem je bodnutí. Musí se to udělat rychle, naráz a rozhodně. Já poprvé zaváhala a tak jsem jehlu soukala pomalu, což mělo za následek zbytečnou modřinu. Dobré je vytlačit ven celou vzduchovou bublinku z injekce ještě před aplikací. Ta také může modřinu udělat. Obdivuji všechny lidi, kteří si musí aplikovat sami léky injekčně. Není to žádná legrace. Je fakt, že to chce taky cvik. Píchnout někoho jiného, není tak hrozné, jako píchnout do sebe (pár aplikací injekcí pacientům mám za sebou). Máte možná strach, ale ve finále pevnou ruku, protože vás to nebolí a tak nezaváháte, protože teď už musíte. Trvalo mi dlouho, než jsem k aplikaci dostala odvahu. Musela jsem se vyburcovat na tu správnou dávku adrenalinu, abych se odhodlala k činu, ale nakonec to šlo. No, těším se, až tohle skončí. Dost úvah o injekcích. Omlouvám se slabším povahám, co se toho tématu týče.

Naopak nejpříjemnější bylo první velké sprchování. Manžel mi se vším pomohl a já se tak mohla spokojeně v sedě ve vaně umýt. Přišla jsem si jako znovuzrozena. Taky se mi konečně podařilo smýt oranžovou desinfekci ještě od operace. Jen nehty zůstaly s pomerančovým nádechem. No, časem to pustí nebo se to zalakuje a počkám než nehty odrostou.

No, musím se přiznat, že jsem dost popustila uzdu svému jídelníčku. Jde to teď těžko. Sama si nenakoupím a když nám někdo vypomáhá, jako třeba maminky, tak vaří to, na co jsou zvyklé, což většinou nejsou hypokalorické recepty. Nebudu to ale hrotit. Musím mít sílu, být zdravá a jakmile se rozhýbu, vrhnu se na zdravější životní styl znovu. To si jídelníček a pohyb pohlídám líp.

Jo, pohyb, ten mi chybí. Dneska jsem to nevydržela, tak jsem se sesula z gauče na podlahu a zkusila udělat několik crunches. Ty modřiny na břiše mi jich povolily 50, tak doufám, že se mi podaří alespoň tohle každý den. V neděli jsem se přidala k manželovi a dcerce. Šli jsme na hřiště a taky pouštět draka. Tedy, já se za nimi dobelhala o berlích, fandila jim z lavičky, rozmotávala a skoro půl hodiny provázek z draka, vymrzla a pak se zase o berlích došourala domů. Nicméně jsem ráda, že jsem po tolika dnech byla venku. Je děsný být doma skoro jako ve vězení, když je venku tak nádherný a slunný podzim.

Užívejte si všechny ty krásné barvy!