Můj příběh - část 1

Můj příběh - část o přibírání

Uvědomuji si, že vám stále dlužím svůj příběh. Vůbec není jednoduché takovou historii sepsat, natož ji vyvěsit veřejně. Možná je váš příběh podobný. Říkám si, že to může někoho inspirovat a motivovat. Víte, že v tom nejste sami. Ucelí to snad také vysvětlení, proč jsem si začala psát tento blog. Připravte se, bude to dlooouhé čtení, ale jsem holt ukecaná...

Jak jsem přibrala

Začnu příběhem přibírání. Proč? Protože tuhle část máme tendenci raději zapomenout. Přitom v ní se často skrývá vysvětlení, kde problémy vznikly a může nám nabídnout vodítko, jak ze špatné situace ven. Asi na tom budou někteří podobně. Vlastně mé problémy s váhou začaly vstupem do puberty. Jako každá holčička jsem se začala kulatit, jenže jsem chodila do baletu a tam mi dali najevo, že bych se měla hlídat. Sice to nebylo nějak drastické, ale v té dětské dušičce to stopu zanechalo. Pamatuji si, jak na jednom soustředění všichni sledovali kolik a kdo co jí a jednou mě učitelka upozornila, že bych si měla dát o knedlík méně (snědla jsem asi tři místo dvou nebo dva místo jednoho...?). Když jsem povyrostla, proporce se srovnaly, ale trápení zůstalo.

Další změna byl nástup na gymnázium a na internát. Šla jsem za dobrým vzděláním a tak jsem opustila "mamahotel" a vydala se starat o sebe sama. Maminka se opravdu snažila nám vštěpit zásady zdravého životního stylu, ale co si budeme povídat...puberta na internátě se stravovacími návyky pěkně zatočí. Jednak jsem se snažila šetřit (cca před 15 lety jsem musela vystačit se 150Kč na týden i s dopravou) a pak jsme se s děckama o složení stravy moc nezajímali. Bylo jednoduché si dát rohlík s levným majonézovým salátem. První rok jsem zhubla a pak se váha hezky odrazila a stoupala. Během dalších dvou let jsem slušně nakynula. Schovávala jsem se za volné a nevýrazné oblečení, trápila se a trýznila. Snažila jsem se vypadat, že jsem v pohodě, ale blbé poznámky mě srážely ke dnu (odtud má malá sebedůvěra). Vzpomíná si například, když jsme hráli odpoledne v partě na vyvolávku a já dostala přezdívku bečka. Držela jsem se do večera. Pak jsem se zavřela na záchodě a když všichni usnuli, brečela jsem. Přes den nebylo  žádné soukromí. Poznámky druhých měly na mě spíš přibírací efekt. Utvrzovalo mě to v přesvědčení, že jsem odporná a zbytečná. Místo abych randila a bavila se s ostatními, schovávala jsem se, jak to šlo (což na internátě není nic jednoduchého).

 

Odmalička jsem byla zvyklá mít spoustu aktivit a to mě tehdy zachránilo. Začala jsem si hledat náhradu za kroužky, které jsem měla v rodném městě a které mi chyběly (balet, klavír, výtvarka, společenské tance, sbor...). Klavír a divadlo by na hubnutí jaksi nestačily a tak jsem objevila kurzy stepu a v posledním ročníku i kickbox. Vychovatelky sice vždy žbrblaly, ale na každou mou aktivitu mě pustily. Já jim nikdy nelhala a ony to věděly. Po téhle stránce jsem nebyla žádný rebel. Tancem a sportem jsem se dostala mezi fajn lidi. Nezajímalo je, jak vypadám (Víme, jaký vliv má vzhled na střední na oblíbenost. Je to jak přes kopírák, když koukám na stupidní americké komedie ze střední.), ale co dělám, umím, jestli se snažím a jaká jsem. To mě pomohlo dostat se z nejhoršího a kila šla postupně dolů, fyzička a tělo se formovaly. Samozřejmě ruku v ruce s tím šla přirozená změna jídelníčku k lepšímu. Jasně, nebyl to žádný clean eating, ale i tak to bylo o 100% lepší.

 

Vysokou školu jsem přežila tak nějak normálně, co se přibírání týče. Držela jsem se stále v normálním rozmezí, občas plus, občas mínus. Jo, postavu, hubnutí, stravu jsme s holkama řešily pořád. Já si samozřejmě připadala pořád tlustá. Teď si říkám, když koukám na fotky, jak jsem byla blbá. Kdybych jen tušila, co mě čeká...

Po škole jsem se dostala do pracovního koloběhu. Každý ví, že začátky nejsou nikdy jednoduché. Co mě ale dostalo bylo zjištění, že mé ženské potíže nejsou jen nepříjemné, ale že mají další komplikaci. Neplodnost. Člověk byl po škole plný ideálů a nápadů, co všechno dokáže a tohle mě posadilo na zadek. Úplně jsem si to musela v hlavě překopat. Věděli jsme s manželem, že děti chceme, takže nám řekli, ať teda na nic nečekáme, protože s každým otálením by to mohl být větší problém. Takže jsem do sebe začala loupat hormony a kila šla nahoru. To už jsem si celkem uměla hlídat jídelníček, pravidelně jsem sportovala, ale nic nezabíralo. Gynekoložka mě uklidňovala, že i tak mám nejšetrnější preparát, ať se kily navíc nestresuji (to je jí řekne, že...). Když jsem po roce konečně otěhotněla, začínala jsem už skoro s deseti kily navíc. V těhotenství jsem prvních 14 týdnů musela brát hormony každý den. No, to byl teda raketový váhový vzestup. Nechci se vymlouvat, že hormony můžou za mou obezitu. To ani náhodou! Můžou tak za třetinu mých kil navíc. Zbytek jsem si vyjedla sama.

    

Seděla jsem doma na neschopence, cítila se sama a když jsem viděla, jak kila letí nahoru, tak jsem to vzdala a poddala se těhotenským chutí. Jsem mlsoun a miluji sladké. To je mé celoživotní prokletí! Zajídat samotu, strach a smutek zmrzlinou, když jsem na ni měla děsnou chuť, bylo jednoduché. Všichni mě uklidňovali, že to je v těhotenství normální, že jím za dva a bla bla bla a že to po porodu půjde dolů rychle samo. Pak se ke konci těhotenství přidaly velké otoky (měla jsem preeklampsii), takže v den porodu jsem měla při svých 165cm 100 kilo! Byla jsem jako obří vzducholoď, co se sotva valila prostorem.

 

Bylo příjemné nechat v porodnici skoro 15 kg. Doma jsem do konce šestinedělí zhubla na 83 kg. Jenže pak to začalo. Maminka odjela po dvou týdnech domů a my byli na miminko sami. To šla váhová křivka ještě dolů a jako to bylo dřív, odrazila se a váha letěla nahoru. Trvalo mi, než jsme si našli režim. Malá moc nespala, trápilo jí bříško, reflux...snad všechno, co může u miminka je i rodiče potrápit. Nespala jsem a nenašla jsem si čas na jídlo. Jedla jsem 2x denně, z toho jednou v noci a přes den jsem rychle popadla sušenku. Pak jsem se zase začala dojídat velkými porcemi jídla a sladkost na doplnění energie z nevyspání mi zůstala. No prostě děs a hrůza. Procházky s kočárkem mě opravdu nespasily. Dostala jsem se půl roku po porodu nakonec na váhu 95kg! Brečela jsem, co jiného. Styděla jsem se za sebe.

Už ani nevím, co to přesně způsobilo, co byl ten poslední impuls, ale v srpnu 2012 jsem si řekla dost! Takhle to dál nejde! Rozhodla jsem se, že s tím opravdu něco udělám...