Hra na smrt

 Asi před měsícem mě rozesmály ranní pohádky na ČT D. Pobavil mě Měsíční medvídek, když matka kachna rychle pletla provazový žebřík, aby zachránila zajíčka, na melodii z Rockyho! To bylo drama! Synek to sledoval a napětím bez dechu. Ulevilo se mu, když zajíčka zachránili. Ale co by bylo, kdyby zajíčka nikdo nezachránil?

 Z 27. února - Ne, dětem domácího mazlíčka nekoupím! Dcera si s oblibou hraje, že jí umírá králíček a synek dnes strkal kočičku do mixéru. Naštěstí tahle byla z lega.

 Občas si střihnou svou oblíbenou hru na plačky, kterak jim umírá imaginární králíček v plechovce. Cílem hry je ono nekonečné bědování nad jeho nekonečným umíráním. Dřív jsem samozřejmě zkoušela jim navrhnout, že králíčka zachráníme, ošetříme, vyléčíme, ale brzy mě to naštěstí přešlo. Vlastně co je na tom špatně? I se smrtí a umíráním se musíme umět vyrovnat. Když tyto životní situace budou umět moje děti zpracovat přes hru, tak proč bych jim do toho zasahovala? Spíš se od nich můžu učit. Hezké na tom bylo, že králíčka, kterému není pomoci, nenechají o samotě. Prostě se o něj budou starat na jeho cestě na druhý břeh. Není to náhodou to, co si přejeme až budeme staří, nemocní a nemohoucí, tak aby se tehdy o nás blízcí starali s láskou a pochopením a nedoložili nás? Své děti raději nechávám volně hrát i na "negativní" věci. Samozřejmě ne pokud někomu hrozí ublížení či zranění. To je něco jiného. Koukám okolo a všimla jsem si, jak hned dospělí dětem do her s (pro ně) negativním nádechem zasahují. Snaží hned hru otočit na něco pozitivního. Nikdo zatím nevidí, že i na první pohled smutnou hrou se děti učí zpracovávat životní situace a emoce. Špatné, negativní, smutné... emoce jsme učeni nebo učíme ostatní skrývat, zakopávat, uklízet. Místo toho, abychom je zpracovali, prožili a mohli opustit obohaceni o zkušenost (třeba zkušenost co s tím, až mě něco podobného znovu potká).

Například si dcerka jednou o víkendu hrála na zlou královnu. Bylo na ni vidět, že se v ní během týdne asi nakumulovalo dost presu, který chtěl skrze hru ven. Já ji nechala. Ten den jsem byla pozorovatel. Sama jsem byla zvědavá, jaký vývoj taková hra bude mít a jak dlouho potrvá než se z těch emocí vyhraje. Jenže z toho byla asi nesvá babička a tak po chvíli začala dcerku zpracovávat, ať si raději hraje na hodnou královnu, že zlou královnu nechce a tak podobně. Koukala jsem na to. V ten moment by bylo dobré zasáhnout ve prospěch dcerky, ale já nechala běžet i tuto situaci a dál jsem pozorovala. Taky bych dřív asi měla tendence zasahovat podobně. Nemyslela to zle, ale jela prostě vzorec chování, který má v sobě zakódovaný. Za to nemůže. Nakonec dcerku opravdu zpracovala. Ta to nakonec vzdala a hru otočila na hodnou královnu. Později ten den se zkusila vyvztekat na jiných věcech. Ty emoce, které potřebovala nějak zpracovat a ze sebe dostat si prostě nacházely znovu a znovu cesty ven. Čím víc jí do toho člověk zasahoval, tím větší gradaci to pokaždé nabíralo. Ne vždy se mi pochopitelně daří podobnými situacemi s dětmi proplouvat jako třeba Naomi Aldort, ale někdy to jde líp, jindy hůř. Učím se a když to jde, je to paráda. Tento odstaveček ale malinko odbočil od tématu smrti, takže zpět k ní.

 Hra na smrt pokračuje: "Na mami, pohlaď si pavouka (naštěstí mini plastová hračka). Našla jsem ho v lese umírat...". O pavoučka se postarali, dokud jakože neumřel. Pak šli hrát na něco úplně jiného. myslím že pak skákali po matraci.

 Dala jsem děti do vany vykoupat. Jdu pro pyžama. Z koupelny slyším dcerku, jak vehementně vysvětluje synkovi:"Neé, takhle né, je mrrrtvej, nemůže se přece utopit, když už je mrtvej!". Po chvíli to synkovi dojde: " Mltvej, nemuše topit.". Nechci vědět, na co si tam hráli, ale našeho benjamínka jim na společný koupání nedám asi hodně dlouho...
Nakonec jsem zjistila, že děti topily ve vaně náklaďáky, ale podrobnosti hry už jsem nepochytala. :-)

 Před rokem nám zemřel další milovaný člen rodiny. S dcerkou se tom občas bavíme. Otevřeně a upřímně. Vzpomene si na ni. Nikdy jsem ji neřekla, tak už na to nemysli. Neodvádím pozornost jinak. Vždy si promluvíme. O jejích i mých pocitech, proč a kdo nám chybí a hezky vzpomínáme. Nejsme plačky, ale když podobné nálady a pocity přijdou, prožijeme je. Necháme je proběhnout a doběhnout. Přála bych si aby situace kolem smrti uměly mé děti zdravě zpracovat, protože i umírání a smrt jsou součástí našich životů. Děti mají úžasnou schopnost regenerace. I po psychické stránce, když se jim na to dá vhodný a dostatečný prostor. Po takových chvílích jsou prostě v pohodě. mají to vyřešené a já se můžu od nich jen učit.



Jak řešíte hry vašich dětí na smrt a umírání vy?