"Maminko, maminko! Namalovala jsem obrázek!" běží za mnou nadšeně.
"Krásný, co to je?"
"To jsou přece useknuté hlavy!" praví se spokojeným úsměvem.
Tvářím se jako WTF?!
"To jsi ty, tátá, já, Vikís, á ehm.".
Hlavou mi probleskne "Ježišmarjá!". Místo toho "A nebude bráchovi líto, že tam není?".
"Já chtěla nakreslit všechny, ale už by se mi to tam nevešlo a už by to nebylo hezký. Já to znovu přepočítám, třeba to nějak vyjde. Hm, ne. No prostě mi to tam nevešlo. Tady to jsou lana, aby ty hlavy držely".
Dokreslí ještě kůly a tužkou čáru přes lana."To aby ty hlavy držely na místě a už nikam nemohly a zůstaly tam napořád."
"To je od tebe hezké zlatíčko. Jak tě to napadlo nakreslit? Kde jsi to viděla? A kdo nám to udělal?".
"Nevím, Prostě napadlo. Bylo to ve Fimfáru. To nám udělali zlí loupežníci." a já se občas snažím řešit vhodnost pohádek a přitom vím, že úplná klasika je ještě drastičtější.
No, ale je to vlastně hezky barevný a už jste viděli usmívající se umrlce?
A jo, na Jedna ruka netleská jsem si taky vzpomněla.
A ne, nechci slyšet názory psychologů a psychiatrů. Je nám zatím fajn. Všichni žijem.
Hezkej barevnej den všem přeju! Jdeme zabíjet na hřiště draky.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, pište slušně a konstruktivně. Děkuji.