Do mého předškolního věku jsme bydleli na vesnici v domě s prarodiči. Moc si z té doby nepamatuji. Starý dům mi připadal jako tajemný hrad v Karpatech a každou možnou chvíli jsme trávili venku. Když jsem šla do první třídy, přestěhovali jsme se do blízkého města a začali bydlet v paneláku. Bydlení jsem neřešila do doby, než se začaly na obzoru rýsovat první známky blížící se puberty. To mě občas štvalo, že máme s bráchou pokojíček dohromady, ale tak bolestivé to nebylo. Každý víkend, každé volno, každé prázdniny jsme trávili v tom domě u dědy a babičky, takže jsme měli před sídlištěm kam utéct. Vlastně to bylo takové dvojí bydlení. Skoro celé dětství jsem trávila lítáním někde venku. Přes týden škola a každý den nějaký kroužek. Uteklo to rychle a už jsme se těšili na víkend. Děda se o nás staral s láskou, takže jsme se tam vždy všichni čtyři těšili.
Pak přišla střední škola. Internát. Úlitba dobrému vzdělání. Větší město a nutnost se od třinácti umět o sebe postarat sama. Dodnes za tu odvahu a nervy obdivuji rodiče, že mě vypustili do světa. Hlavně pro mojí maminku to bylo a stále je těžké. O době na internátě by asi každý z nás, co jsme tam byli, mohl napsat pomalu knihu. No co, v jednom paneláčku banda puberťáků. :-) Harcování se a neustálé balení pokračovalo. Víkendy na vsi mi nevadily, ale na intru bylo občas otravující každý pátek balit skoro všechny své krámy, doma vybalovat a v neděli zase a takhle to šlo šest let dokola.
Vysoká škola a koleje. Sladký život. Balení a cestování mi už tolik nevadilo, navíc to nebylo každý týden a prát se dalo i v Praze, takže to nebylo vždy jako stěhování národů. V něčem náročná, ale krásná léta. Měla jsem štěstí na fajné spolubydlící. Jeden (skoro) rok jsem vyzkoušela bydlení na privátě s tehdejším přítelem (nebyl to nejlepší nápad, na druhou stranu do života dobrá zkušenost). Velice rychle jsem se zase ráda vrátila na koleje. Chyběla mi ta parta lidí okolo, když člověk potřeboval pomoc, podporu... Poslední dva roky šestiletého studia jsem měla "jedňák", takže jsem si to užívala, i když to byl pokojík 2x2 metry, takže když jsem chtěla být sama, tak se taky dalo někam zalézt.
Po škole následovalo společné bydlení s přítelem (nyní manželem) v prvním podnájmu. Byteček 1+1 jsme měli rádi. Bylo tam místa pro nás akorát. Vše se točilo hlavně kolem práce, zaučování se a postupného sestěhovávání. Jakmile jsem otěhotněla, bylo jasné, že se musíme poohlédnout po něčem větším. Manžel v jednom inzerátu narazil na slušnou nabídku 3+1. Jen o ulici dál. :-) Další stěhování bylo jasné.
V 3+1 podnájmu jsme stále. Máme dvě děti, ale nájem platíme někomu už moc dlouho. Bylo otázkou času, kdy dospějeme do bodu potřeby bydlení vlastního. Jednoduché to nebylo. V podstatě jsme po bydlení pokukovali tři roky. Pláchla nám jedna dobrá nabídka bytu (4+1, což mě s*re dodnes, ale co, už to musím nechat plavat). Stále nic, až nedávno je objevila nabídka prodeje bytu 3+1 v našem paneláku. jen o pár pater pod námi. Bylo jednoduché si představit, jak se nám bude bydlet vzhledem k tomu, že to je úplně stejný typ bytu. Rozhodli jsme se, že do toho půjdeme. To, co vyhazujeme měsíčně oknem v podobě nájmu teď půjde na hypotéku, kterou alespoň postupně splácíme něco, co nám zůstane. Tady začíná náš nový běh o lepší/naše bydlení.
Pokračování příště :-) ( článek je dlouhý, tak aby vás to bavilo ještě číst)
Zatím mi napište, jak to máte s bydlením vy? Čemu dáváte přednost? Mít vlastní byt/dům nebo se raději nechcete na nic vázat a ponecháváte si možnost kdykoliv zvednout kotvy?
Přeji vám hezkou sobotu
Bubbleblue
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, pište slušně a konstruktivně. Děkuji.