Asi před třemi týdny jsem dokončila rehabilitace. Fyzioterapetuka mě chválila, že jsem šikovná a že je vidět, že mám základy pohybu dobré a co se týče rovnováhy a hlubšího stabilizačního sytému, tak jsem na tom prý líp, než většina populace a mladých lidí. Ehm, to jsem vůbec nečekala. Moc mě to potěšilo a povzbudilo. Měla jsem se za totální máslo. Za vše vděčím sportu a hlavně tanci. Musím uznat, že rehabilitace vážně pomáhá. Může se zdát, že se nic neděje, sedíte na magnetu (ten jsem musela kvůli těhotenství vynechat), koupete si nohu ve vířivce a pak jdete cvičit s fyzioterapeutkou, kde se nezapotíte jako při workoutu od fitness trenérů. Zdání ovšem klame. Po měsíci jsem najednou zjistila, že můžu jít střídavě ze schodů bez potíží a trochu kulhat začnu když jsem opravdu hooodně fyzicky unavená. Cítím se daleko stabilnější a jistější v každodenním pohybu. To je k nezaplacení. Tím ovšem má cesta nekončí.
Nyní by měla být noha kompletně zhojená a štep by měl být přestaven na hmotu vazu. Snažím se cvičit, ale samozřejmě operovaná noha je stále o dost slabší a při některých cvicích (dřepy, výpady) se dostanu jen do určité fáze, než mě koleno začne bolet nebo cítím, že to noha neustojí. Chce to teď pravidelný trénink s vhodnou intenzitou a zatížením. No, nebýt těhotná, tak se ale stejně neudržím a už bych jela něco od Jillian Michaels nebo Boba Harpera.
Občas slyším, jak si lidé stěžují, že sportovci jsou ale do roka zase ve vrcholné formě, jenže je třeba si uvědomit několik skutečností. Technika operace a použití typu štěpu se občas trochu u vrcholových sportovců liší. Každý se hojí jinak. Oni mají kolem sebe tým specialistů (lékaři, fyzioterapeuti, trenéři, maséři,...), kteří se jim dlouhodobě a intenzivně věnují. My ostatní projdeme rehabilitací (což je cca 10 "sezení") a potom už je na nás, jak se k tomu postavíme. Chodíme do práce, staráme se o děti,...a týmem jsme si často sami. Nemůžeme tedy čekat, že budeme na vrcholu pár měsíců po operaci.
Druhá věc je, že spousta lidí nemá trpělivost čekat a často přepálí míru sportu a pak se diví, že jim vaz nevydrží a utrhne se znovu. Riziko poškození je tu vždycky ( i pro zdravé lidi), ale pokud nedáme noze dostatek času se dobře zahojit a nepřizpůsobíme rekonvalescenci úměrně našemu zdravotnímu stavu a momentálním možnostem, koledujeme si o průšvih. Kdo si není jistý, má se zeptat svého lékaře. Za zeptání nic nedáte. Za nevědomost se hlava netrhá. Je lepší být za blbce pět minut, než celý život. Tím se řídím. Všichni víme moc dobře, že se nic nemá přehánět. V tomto případě žádná aktivita ani ta přehnaná nejsou to pravé ořechové. Prostě to chce zlatou střední cestu a je dobré si to občas připomínat.
Tímto končím své příspěvky pod nadpisem "Rekonvalescenční deníček" a přejdu do další fáze. Ještě uvidím, jestli pojedu pod hlavičkou "Zase cvičím" nebo zvolím jiný název. Přeci jen jsem těhotná a tak cvičení přizpůsobuji svému neustále se měnícímu stavu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Prosím, pište slušně a konstruktivně. Děkuji.