Gravinest 15 - Porod

Porod

Tak a je to tady. Konečně je vše za mnou a já teď houpu v náručí dalšího člena naší rodiny. Na svět přišel 26.8.2014 krásný a zdravý chlapeček. :-) Článek jsem psala asi nadesetkrát. Dá teď práci vyškrábat si čas pro blog... :-)

Porod je na jednu stranu intimní věc, na druhou o tom my ženy dokážeme klábosit hodiny. Myslím si, že bychom o porodech měly mluvit. To poroto, aby z nich nebyly děsivé a stresující milníky ze kterých máme strach. Měly bychom si předávat zkušenosti a rady tak, jako to kdysi dělaly ženy po generace, aby jednou porod třeba opravdu nebolel a byl z něj, v rámci našich možností, příjemný, přirozený a bezpečný rituál zakončení těhotenství a přijetí miminka na svět, na který se budeme těšit. :-)

Jak to bylo s porodem

Každý porod je jiný. To asi každá máma potvrdí. Tentokrát to u mě začalo v neděli před půlnocí odchodem hlenové zátky. Trochu mě ale polekalo, že jsem zakrvácela, tak jsem raději volala svému lékaři a ten mě samozřejmě pro jistotu poslal do porodnice, ať se na mě podívají a pak ať mu zavolám, jestli má vyrazit. Ve dvě ráno nás s manželem zase poslali domů s tím, že to může trvat i dny, než se porod rozjede úplně. Kontrakce zatím byly nepravidelné a malé. I tak mě v noci budily, takže jsem se moc nevyspala.

V pondělí dopoledne jsem měla kontrolu u svého lékaře. Miminko bylo v pořádku, kontrakce stále nepravidelné. Po prohlídce mi můj lékař doporučil, ať jdu do porodnice na příjem, že vidí progres a že by se to mohlo rozjet. Kontrakce jsem měla 2x po 20-30 minutách a 1x za 10 minut.

Jela jsem si zabalit, vykoupala jsem se a vyrazili jsme do porodnice. Tam už na mě čekali a co se opět nestalo. Kontrakce najednou prodloužily interval a zase nic. Už jsem si přišla jak blbec, takže když se mě další doktor zeptal, jestli tam chci zůstat a čekat nebo jít domů, tak jsem se sbalila a odjela zpět na baráček manželovy rodiny, kde jsem trávila poslední dny před porodem. Řekla jsem si, že dokud mi nepraskne voda nebo nebudu mít kontrakce alespoň po pěti minutách, tak nikam nejdu.

Manžela jsem ve tři odpoledne poslala zpět do práce. Jakmile odjel do služby a já zůstala v domě sama a v klidu, začal se porod konečně hezky rozjíždět. 45 minut po jeho odjezdu začaly být kontrakce pravidelné. První hodinu po 15 minutách a potom už stále po deseti. Vzala jsem si papír a tužku a psala si časy kontrakcí, abych měla dobrý přehled. To mi také pomáhalo udržet si pozornost a včas se na další kontrakci připravit.

Asi to tak mělo být. Asi jsem potřebovala být sama a mít klid. Díky "trénování" před porodem jsem kontrakcemi procházela celkem hladce. Interval 10 minut trval až do tří do rána. Jen jejich délka a intenzita se stupňovala. Díky samotě jsem se nemusela stydět dělat to, co jsem si plánovala a co by mi asi jinak před jinými lidmi bylo trapné. Pohupovala jsem se a hlavně jsem každou kontrakci prozpívala. Nejvíce se mi osvědčily samohlásky (úplně nej á, pak ó a é) a střídání dvou tónů, max tří podle toho, jak kontrakce nastupovala, šla do maxima a pak zase ustupovala. Se zvyšující se intenzitou jsem zvyšovala i decibely zpěvu a díky tomu mi nepřipadaly ze začátku vůbec bolestivé (byl to jen tlak, ne bolest) a ke konci mi bolest přišla malá nebo zvladatelná. Tentokrát jsem neupadala do bezvědomí. Celý porodní proces jsem plně vnímala od začátku do konce. Pro tuto fázi porodu mi velmi pomohla kniha Lucie S. Groverové Aby porod nebolel.

Během odpoledne jsem mezi kontrakcemi zkoušela pospávat, šetřila jsem každý kousek energie a odpočívala, co to šlo. Vyhovovalo mi potom být v posteli v polosedu - polo lehu. Po kontrakcích jsem párkrát měla zimnici, takže jsem se střídavě přikrývala a odkrývala peřinami. O přestávkách jsem lítala na toaletu. Tělo se hezky samo připravilo a vyprázdnilo. Nezapomínala jsem také po kontrakcích pít. Vždy pár doušků vody. Díky dostatečné hydrataci jsem tentokrát nebyla tak vyčerpaná. Dokonce jsem se zvládla odpoledne nasvačit a večer i navečeřet. Snědla jsem lupínky s jogurtem a banány. To mi také dodalo dost potřebné energie. Z ostatního jídla se mi dělalo šoufl.

Chtěla jsem koukat na filmy nebo poslouchat hudbu, ale počítač mě hrozně rušil a večer už mi vadila i hudba, takže jsem vše vypnula a věnovala se sama sobě a miminku. Povídala si s ním, zpívala a kreslila ( intuitivní kresba v těhotenství). Večer jsem se osprchovala a čistě oblékla. To bylo také velmi příjemné. Kontrakcemi jsem se nenechala nějak limitovat. Zvládat je mi také pomáhala má "mantra" (Je dobré si vytvořit svou vlastní. Ta má byla něco ve smyslu, že vše probíhá v pořádku tak, jak má.)

Po půlnoci už to začínalo být opravdu velmi náročné. Kontrakce byly silné a delší a po tolika hodinách už se začínala projevovat únava. Vím přesně, že jsem si pro sebe postěžovala a zakňourala 3x, že už je toho na mě moc. Když běžíte půl/maraton, taky ke konci nemáte stejně sil jako na začátku. Porod je vlastně sportovní výkon. Jeho přirovnání ke dlouhému běhu, výstupu do hor, surfování na vlnách...mi také pomohlo k novému přístupu. Nebyla to jen procházka růžovým sadem. Jsem ráda, že jsem se věnovala přípravě a na porod se tak nyní dívám jako na náročný sportovní výkon, na který můžete být ve finále hrdá a tu námahu v jeho průběhu nevidíte jako bolest (pro bolest si asi na maraton nebo do hor nejdete, že), ale jako proces, který vás vede k cíli. Místo medaile máte miminko a tomu se nic nevyrovná. :-)

Ve tři ráno jsem volala manželovi, že už to je ale vážně dlouho, že je jasné, že rodím, že teď už mě z porodnice domů nikdo nepošle (jak moc se každé narušení soustředění rodičky odrazí na průběhu celého porodu, že). Manžel, že to v práci do rána nějak zvládne a pak že dorazí. Říkám mu, že to asi ale nestihne. Během hovoru se najednou kontrakce zkrátily na pět minut. On, že tedy vyrazí. Říkala jsem, že jdu vzbudit jeho maminku, ať mě do porodnice odveze. Po třech kontrakcích po pěti minutách následovaly tři po třech a pak už jsem měla pocit, že to nepřestává. Zvrtlo se to docela rychle a já měla chvíli obavu, že to do porodnice nestihneme a porodím jim doma. Když jsem tchyni budila, tak taky napřed skeptických tónem: "Co už?". Jasně, po tom, co mě dvakrát poslali domů, tomu nechtěl nikdo věřit. Když mě ovšem viděla, tak vystartovala jako blesk. Musela mi pomoct se obléknout. Před vchodem cestou k autu, jsem si na vteřinu říkala, že už asi nikam nedojedeme a zavoláme záchranku. Začalo pršet. Já se nasoukala na zadní sedačku auta do kleku zády ke směru jízdy. Držela se křečovitě opěradla a tišeji (abych ji neděsila) prodýchávala a prozpívávala si kontrakce. Cítila jsem, jak se hlavička tlačí ven. Jejej. Tohle všechno se odehrálo během pěti minut cesty autem k porodnici. Naštěstí jsem to neměly tak daleko. Dorazily jsme ke vchodu ve tři čtvrtě na čtyři.

Před porodnicí jsem se vysoukala z auta, zazvonila na zvonek (z bezpečnostních důvodů se v noci zamyká, to chápu). Hned se ozvalo: " Prosím?". "Já, já áá" (další kontrakce). " Jasně hned jsme dole!" a pustili bzučák dveří. Na nic jsem nečekala a začala jsem šplhat po zábradlí do schodů do druhého patra na gyn-por. Nahoře ve dveřích mě chystala další kontrakce: " Dobrý, co...no, tak tady rodíme. Pojďte hned na vyšetřovnu.". Po rychlém vyšetření bylo jasné, že se okamžitě přesouváme na porodní sál. Málem jsem si ani nestihla sundat kalhoty. :-) Na nějakou další přípravu (já už stejně byla připravená celý den) nebyl čas. Jediné, co se nestihlo a co jsem ráda, byl klystýr, ze kterého jsem měla hrůzu, protože při prvním porodu to byl hrozně nepříjemný zážitek. Ono se tím neustálých chozením na toaletu, průjmy a chozením na malou tělo stejně připravilo samo.

Hned se seběhly dvě porodní asistentky, lékař a dětská sestra. Měla jsem štěstí. Celé to viselo na neprasklých plodových obalech. Kdyby mi praskla voda, rodím doma nebo v autě. Uf, to bylo těsné. Vodu mi museli píchnout na sále. To byla na chvíli úleva. Trochu znepokojení bylo při zjištění, že je plodová voda zkalená (teď vím, že to bylo přenášením), ale já zůstávala klidná, protože jsem cítila, že je vše v pořádku. Hned přiložili sondu a bylo slyšet, jak srdíčko krásně bije tak, jak má. Pak hned tlačit. Sice se mi snažili pomoct a radili jak a kdy mám tlačit, ale nešlo to na první dvě zatlačení jako třeba předtím u dcerky. Musela jsem si sama najít ten správný rytmus, jak skloubit tlačení s dechem a pohybem a miminkem. Asi na čtvrtou kontrakci se to povedlo. Taky jsem se vys*ala na stud a pořádně zařvala (to už moc jako zpěv nevypadalo:-) ). Tím se vše krásně uvolnilo dole a malý hladce vyklouzl ven. Bylo 4:03. Kromě zpěvu, křiku a uvolnění úst mi v této fázi hlavně pomohlo trénování s epi-nem. Díky tomu se pánevní dno hladce přizpůsobilo porodu a já se obešla bez nástřihu a jiných porodních poranění. I drobek měl dost prostoru pro cestu ven. Za sebe tedy mohu epi-no jen doporučit. Toto trénování mi pomáhá i v poporodní adaptaci.

Synka si vzala dětská sestra a hned vedle jej ošetřovala. Tentokrát mi to nevadilo, protože jsem se potřebovala soustředit na porod placenty. Napřed se jí nechtělo, ale s panem doktorem jsme si v klidu povídali, že nakonec i placenta vyšla v pořádku ven. Ani na tu v rámci přípravy na porod nezapomínejte. :-) Mezitím doběhl udýchaný manžel (nechci vědět, jak rychle musel jet!), podali mi synka a už to byla jen neskutečná záplava lásky a štěstí! Synka jsem si na sále hned přiložila k prsu a celé dvě hodiny, co nás tam s manželem nechali osamotě, krásně sál z prsu. Pak mě přišli zkontrolovat a byli překvapení, jak nádherně se mi děloha zavinuje, že ani nic nemusejí píchat. :-) No jo, příroda si to umí zařídit sama, aneb jak je kojení prospěšné i maminkám.

Po dvou hodinách jsem tedy mohla opustit porodní sál a jít do sprchy a pak na pokoj. Posledně si vzaly dcerku na starost dětské sestřičky a do sprchy jsem šla s manželem. Tentokrát jsem to chtěla jinak. Miminko zůstalo u tatínka v náručí a se sestrou do sprchy jsem šla raději já. Pořád mi chtěly sestra pomáhat, ale já se cítila skvěla, plná energie. Hupla jsem do sprchy a v klidu se umyla. jediné, co byla jinak, je ta změna břicha. Vyprázdní se vám obrovský prostor, který si zahrával s gravitací a vaším těžištěm. Najednou vám klesne dolů bránice, která byla celé těhotenství tlačená vysoko k plicím (občas jsem měla pocit, že až do krku :-) ). Proto mě bolela ramena. Říká se to mu frenikový příznak. Podle hlavového nervu, který bránicí prochází (nervus phrenicus) a je podrážděný, takže v jeho průběhu reagují oblasti s jeho inervací, proto šíje a ramena bolí. Mívají to třeba také pacienti po laparoskopických břišních operacích.

Odkráčela jsem si v pohodě na pokoj. Jen se mi malinko točila hlava, ale jinak jsem cítila obrovský příval energie. Pak už jsme si s manželem mohli jen užívat radosti z dalšího miminka. Cítila jsem kromě energie neskutečný klid a pohodu. Klid a pohoda také vyzařovala z našeho drobečka (51cma 3760g). Usmíval se. Nepůsobil vyřízeně a vystresovaně, ale velmi spokojeně. :-)

Family harmony - I like this one, Rodinná harmonie - tento obrázek se mi líbí

Příště to bude o šestinedělí, hojení, kojení... a celorodinné adaptaci a harmonii. :-)