Gravinest 13

Čekání na porod

Už z nadpisu je jasné, proč teď moc na blog nechodím. Běží mi 39. týden těhotenství a já už vlastně jen každý den čekám, kdy se konečně mrňousek rozhodne opustit teplo a bezpečí dělohy a přidá se k nám.



Jindy bych nadávala na zkažené počasí, ale nyní jsem ráda, že vedra jsou pryč a ochladilo se. Třetí trimestr ve vedru vážně není žádný med. Otoky se začaly pomalu stupňovat nad únosnou mez. Lékař radil ležet, odpočívat v temnější a chladnější místnosti, ale podle mého výrazu si hned uvědomil, že mám doma malé torpédo a že je ta rada k ničemu. :-) Oteklá jsem sice pořád, ale teď je to snesitelné. Chystám se po porodu udělat srovnávací foto. Jsem zvědavá, jak moc bude viditelný ten rozdíl na fotkách.

Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli a nerodím v místě bydliště, přesunuli jsme se k manželově rodině. Doma bychom byly s dcerkou samy a tady alespoň máme k dispozici hlídání na dobu, kdy budu v porodnici. I když jsou všichni moc milí, pořád to není doma. Už se těším, až budeme všichni čtyři pohromadě v našem hnízdečku.

Jak vypadá má příprava na porod?

Mám zabalenou tašku do porodnice. S pohybem je to teď trochu horší. Cvičení se Summer Sanders jsem vzdala už před několika týdny. Čas na cvičení byl jen večer a já začala být tak vyčerpaná, že jsem to nezvládala. Teď jsem jen valící se vzducholoď a mé bříško mi víc než jen lehkou těhotenskou jógu nedovolí. Mám váhu někde kolem 97 kg. Plus mínus podle toho, jak otékám či odtékám. :-)

Dokonce i můj lékař při poslední návštěvě říkal, že mám bříško opravdu moc velké. Znepokojit se nenechám. S dcerkou to bylo podobné a nakonec se povedl přirozený porod bez problému, takže se nehodlám stresovat, že by to znovu přirozeně nešlo. Když bude problém, vím o možnosti císařského řezu a samozřejmě v momentě ohrožení miminka a mě nebudu protestovat, ale napřed budu ráda, když se dá volný průběh přirozenosti bez předčasných zásahů.

Co v této chvíli mohu pro přirozený porod udělat? 

Trénuji pánevní dno. Mám na to skvělou pomůcku. Epi-no! Jsem celkem přesvědčená, že mě to zachránilo před sekcí u prvního porodu. Můj lékař říkal, že nečekal, že nakonec tak dobře porodím, že se tak nějak celou dobu připravoval na možnost sekce. Já blbec mu tehdy o epi-nu neřekla. Styděla jsem se. První doba porodní nebyla nic lehkého a pěkně to bolelo (s čímž jsem tehdy neuměla a nevěděla jak pracovat), ale samotný porod dcerky byl pohoda. Bylo to rychlé a na jedno zatlačení malá vyjela ven jako po másle. To byl spíš nepříjemný porod placenty a šití po nástřihu na závěr. Vzhledem k tomu, že mě čeká porod druhého dítěte a trénuji s Epi-nem, tak jsem zvědavá, jak porod proběhne a jestli se tentokrát třeba nástřihu vyhnu úplně. O tomto tréninku jsem samozřejmě řekla i svému lékaři a průběžně mu hlásím, na jaký obvod hlavičky jsem se dostala. Jemu to pak pomůže při zvažování situace při porodu. Stejně, rodit budu já, ne lékaři, sestry, porodní asistentky, manžel...



Nejen během cvičení s Epi-nem se snažím pracovat s dýcháním. Posledně mi to nakonec moc nevyšlo. Prošla jsem pár videí a pročetla články o jógovém dýchání při porodu. Už při tréninku s Epi-nem vidím, jak je práce s dechem, ústy a vyluzováním zvuků či zpěvu nesmírně důležitá. Opravdu pozoruji výrazné rozdíly. Pří hlubším a pravidelném dechu, hlavně při otevřených ústech a nejlépe pokud vyluzuji nějaký tón, je uvolnění pánevního dna výraznější a vytlačení balónku nebolestivé. O prozpívání se porodem si postupně sháním informace a moc se mi to líbí.


Nejvíce mi asi v tento moment pomáhá kniha Aby porod nebolel od Lucie Suché-Groverové. Škoda, že jsem ji objevila až na konci osmého měsíce a mám tak na práci na sobě méně času, ale hlavní je, že jsem vůbec začala. Kniha obsahuje i kapitoly o prozpívání se porodem, intuitivní kresbě v těhotenství, které se taky občas věnuji. Je zajímavé, jak se postupně můj náhled na celý proces početí, těhotenství a porodu mění. Nemyslím tím debaty na téma porodů doma versus v nemocnici, ale spíš přirozenost všech těchto procesů. Vše je v hlavě. To platí a s tou je vždy největší práce. :-) Řekla bych, že asi celoživotní. :-)

Otázku, proč by měl porod bolet si kladu od své první zkušenosti, ale vždy jsem jen dostala odpověď, že to tak prostě je a dlouho víc neřešila. Až ke konci druhého těhotenství jsem se dostala k tématu bezbolestných porodů. Ze školy toho vím o mechanismu vzniku bolesti dost i o její terapii, ale co ji takhle ovlivnit bez medikamentů? Každý lékař ví, že rychlost uzdravování a hojení závisí také hodně na psychice pacienta ( to, že lékaři nemají bohužel prostor s touto částí víc pracovat by bylo na jinou a dlouhou debatu). Proto se snažím na porod připravit hlavně mentálně (fyzicky už stejně nic nového nenadělám). Učím se soustředit. To je pro mě asi nejtěžší, protože hlavou mi neustále víří hromada myšlenek a je pro mě velmi náročné je utřídit, zpomalit, nechat plynout nebo nakonec úplně vypustit. Pomáhám si autogenním tréninkem, intuitivní kresbou, hudbou a vytvořila jsem si jakousi "mantru" nebo afirmaci (nebo jak to chcete nazvat), kterou si vždy před spaním a několikrát přes den pro sebe říkám. Nahlas i v duchu. Něco ve smyslu, že porod proběhne v pořádku. Je dobré, když takovou formulku každý sestaví sám. Zklidnění a zpomalení je pro mě nyní největší úkol, který potřebuji zvládnout.

Bude můj porod bezbolestný? Na to teď opravdu odpovědět neumím, ale předtím jsem se porodů spíš bála a brala je jako nutné zlo, které musíme přežít, pokud chceme vytoužené miminko. Nyní se těším a snažím se na porod dívat spíše jako na dokončení celého procesu početí, těhotenství a přivítání miminka na světe mezi námi.