Gravinest 26 - 3. Porod

Porod - do třetice všeho dobrého

 

Svůj třetí porod bych stručně označila jako poklidný.


Viktorka se nám narodila v sobotu 23.7.2016. Ve čtvrtek dovezl táta mamku a přebalovací komodu, kterou vyrobili na naše přání. Za to jim s bráchou patří velký dík. Je luxusní. Vše šlo tedy do finále. Připravila jsem si věci pro miminko a dala je na své místo. Mamku jsem během čtvrtka a pátku seznamovala s chodem domácnosti. Bylo to nové i pro nás. Přeci jen jsme stěhovali chvíli před porodem a třeba nové spotřebiče ještě nemáme úplně osahané doteď.



Je to luxus mít tu mamku, protože se díky ní zatím nemusím o hromadu věcí starat. (Tuto větu jsem psala týden po porodu. Mamka zůstala necelé tři týdny. Děkuji!!!) Už jsem nemusela pro všechny fungovat na 100%, ale mohla jsem se postupně taky začít víc soustředit na sebe a miminko. Snažila jsem se kreslit (intuitivní kresba) a domluvit se s miminkem, jak to uděláme. Jak a kdy si přeje přijít na svět. Termín jsme měli stanovený na 23.7., takže mě udivuje, jak je malá dochvilná. Narodila se ve 23:18. :-) Povídala jsem si s ní, že by to možná nebylo o víkendu špatné. Babička je tady, táta je doma a nemá teď pár dní služby, je klid. Je vidět, jak je uspořádání si věcí kolem sebe, ale i v sobě, pro spuštění porodu důležité. Tedy alespoň pro mé porody to tak bylo. Děti věděly, že mohou přijít, že jsem tu už jen pro ně.

   Kontrakce začaly v sobotu brzy ráno. Asi od čtyř či pěti jsem se totiž začínala budit a říkala si "Co to?". Ze začátku to ještě vypadalo jako poslíčky. Dospala jsem a vstávala s ostatními a měli jsme poklidný start soboty. Cítila jsem, že se začíná něco dít. Že by vážně dnes? Po snídani jsem začala uklízet, manžel objížděl nutné nákupy, mamka lítala kolem dětí. Když byli všichni pryč, vysála jsem a vytřela byt, zabalila si tašku do porodnice ( z toho by asi porodníci šíleli, doktorka a balí při porodu:-) ).
   Těšila jsem se. Ano, opravdu těšila. Znáte ten pocit nervozity a očekávání v pozitivním smyslu, když se na něco těšíte, dárek, překvapení, cestu...? Přesně ten. Kontrakce začaly být pravidelné, častější a sílily. Zapojila jsem tedy své osvědčené techniky. Pohupování při kontrakci, prodýchání a prozpívání. Hladce jsem tak proplouvala každou kontrakcí a díky tomu POROD NEBOLEL. Je to jako sport. Není to výkon s prstem v nose. Máknete si a chce to přípravu, ale můžete si jej i užít. Maraton taky neběžíte bez tréninku a proto, abyste se zničili a řvali bolestí. Jde i můj postoj k porodu. Po tom prvním se radikálně měnil. O tom jsem průběžně postupem let vždy něco trousila ve svých gravinestech.
   Zpěv byl spíš broukáním a postupem času se sílením kontrakcí i sílila jeho intenzita. Spíš šlo o kombinaci tónů. Nejčastěji dvou až tří. Nezpívala jsem konkrétní píseň. Na pohupy bylo výborné přenášet váhu z nohy na nohu, kroužit lehké osmičky pánví a se sílením kontrakcí jsem se později odpoledne i zachytila nábytku (židle, stůl, skříňka...). Kreslila jsem. Intuitivní kresba je zajímavá věc. Viktorka mi dala najevo, že to prostě bude v něčem stejné jako posledně, když to podle mě tak dobře šlo. "Píchnout vodu" mi museli na sále, prostě nechtěla. :-) Vybraly jsme si.
   Byla jsem zvědavá, jestli to bude ještě v sobotu nebo se porod protáhne do neděle. Kontrakce byly pravidelné. Dopoledne po půl hodině, později odpoledne už v deseti minutových intervalech. V jednu odpoledne mi odešla hlenová zátka. Byla jsem na toaletě a bylo to jasné. Opláchla jsem se a zjistila, jak a jestli se otevírám. Ještě bylo brzy. Proto jsem zatím nikoho doma neurgovala. Mamka s manželem pozorovali, že se něco děje, ale mysleli si, že je dost času, když jsem tak v pohodě. Manželovi jsem řekla, ať už dokončí nákupy a drží se spíš doma pro případ, že budeme muset jet do porodnice. Den běžel.
   Jedla jsem, na co jsem měla chuť, ale nebylo toho moc. Se sílením kontrakcí jsem se snažila jídlem a pitím dobít baterky, ale postupem času bylo pro mě náročnější něco pozřít, takže jsem to rozhodně nepřeháněla. Všeho s mírou. Pila jsem po doušcích, skoro vždy po kontrakci doušeček. Na snídani to byla ovesná kaše obohacená už nevím čím (oříšky, sušené a čerstvé ovoce), na oběd polévka, odpoledne banány a otevřela jsem krabici s raw tyčinkama, které jsem si kvůli porodu, do porodnice a pro šestinedělí pořídila.
   Večer probíhal jako vždy. Já už měla silné kontrakce a bylo mi jasné, že do porodnice brzy pojedeme. Prcek se šprajcnul, že půjde spát jedině s maminkou. Jakoby to tušil, že mu končí tahle exkluzivita. Šla jsem s ním. Potřeboval pomazlit, držet ruku než usne. Trvalo mu to déle a tak bylo pro mě náročnější prodýchávat kontrakce, když jsem si nemohla zpívat, tancovat a vlastně ani zhluboka nahlas dýchat, abych jej uspala a neprobouzela si ho. I tak to nakonec šlo a usnul v deset večer. Už jsem měla kontrakce po zhruba pěti minutách. Bylo to na odjezd, ale stále mi nepraskla voda, takže jsem si řekla, že malého uspat zkusím.
   Když jsem vylezla z pokojíčku, ohlásila jsem mamce a manželovi, že musíme jet do porodnice a že bude dobré si pohnout. Koukali na mě "Jako už?". Napřed jsem poslala do sprchy manžela. Zabalil si pár věcí, kdyby šel z porodnice rovnou do práce. Šel se občerstvit, "kdo ví, jak dlouho to ještě bude".  Říkala jsem mu, že nejspíš méně než si myslí. Pak jsem se šla do sprchy připravit já. Oholila jsem se ve sprše už odpoledne. Jen jsem dokontrolovala a dočistila, co bylo třeba. Na toaletu jsem chodila celý den pravidelně, takže jsem byla ráda, že obávaný klystýr mě už snad čekat nebude (někomu to naopak vyhovuje). Zjistila jsem, že jsem otevřená asi tak na 4-5 cm. (Trefila jsem to, při příjmu to bylo 5cm). Hlavička postupně klesala dolů.
   Dcerka koukala, jak vše probíhá. Všechno jsem jí přes den říkala a vysvětlila popravdě, když se zeptala. Věděla co se děje. Byla ráda s babičkou a měla dovoleno večer s ní koukat na pohádku a zůstat vzhůru, jak dlouho bude chtít a zvládne-li počkat až se miminko narodí. Při odjezdu byla trochu plačtivá (vysvětlila jsem jí, že se není čeho bát, že už chce miminko na svět). Nakonec řekla, že si přeje sestřičku. Mamka byla dojatá a manžel prostě popadl tašky a jelo se.
   Odjížděli jsme chvíli po půl jedenácté. Venku mi to přišlo takové poklidné. V autě jsem měla pár kontrakcí. Vždy se mi střídala silnější a slabší. Jedna kontrakce v autě byla opravdu velice silná a já na vteřinu měla obavu, jestli nejedeme přeci jen pozdě, ale nakonec dobrý. Přezpívala jsem ji. Manželovi jsem v autě pěla "operní árie". Ten se smál, že vidí, že už fakt rodím. Já se smála taky.
   Zaparkovali jsme před nemocnicí a vzali věci. Já si, opřená o auto, prodýchala další silnou kontrakci. Už to byl náročný sportovní výkon. Přeci jen trval celý den. Věděla jsem ale, proč a co se děje. Povídala jsem si s miminkem, takže jsem vše vnímala přirozeně. Těšila jsem se a říkala si, že malá už přichází (věřila jsem, že to bude holčička). Jí jsem říkala, že se na ni moc těším, že to spolu zvládneme a zvládáme hezky, že je dobrý parťák, že jsme skvělý tým, že ji děkuji, že se tak snaží. Ty pohyby byly, jako bychom si opravdu rozuměly. Je mi jedno, co si o tom kdo myslí. Prostě jsem měla ten pocit. Byly jsme spolu na jedné vlně. Jakoby si říkala, co ji vyhovuje a já jí rozuměla a plnila její a svá přání.
   Cestou na porodnici jsem se párkrát držela zábradlí podél stěn a prodýchávala, pohupovala a prozpívávala časté kontrakce. Manžela jsem ujistila, že se tam prostě doškrábu, že až bude třeba panikařit, dám mu vědět. Zazvonili jsme na porodnici. Tam nás přivítaly porodní asistentky s úsměvem. " Jé, tak už? Pojďte dál paní doktorko." Na vyšetřovně už byla jedna maminka a na přípravnách další, ale zatím byl ještě klid. Šla jsem tedy za plentu a tam mě vyšetřili a potvrdili mi, že jsem otevřená na 5 cm. "Vy vypadáte v pohodě. Nepotřebujete s něčím pomoct, přidržet?". Vzhledem k zaplnění si mě rovnou pozvali na porodní sál. Ještě jsem si doběhla na toaletu.
   Potřebovali natočit monitor. Domluvili jsme se, že mi to bude příjemnější vestoje a že jim nevadí, že si u kontrakcí budu zpívat a třeba i řvát. Bezva. Omlouvali se mi, když zjistili, že o mě nemají žádné údaje v počítači, tak jestli to můžeme sepsat. Neměla jsem s tím problém. Domluvili jsme se tak, že když to půjde, odpovím, když ne, necháme to na potom. Houby se stane. Stačila jedna kontrakce a bylo jasné, že kromě základních údajů už toho víc nenapíšeme. Houkli jsme na manžela, ať jde z chodby za mnou. Málem by to proseděl tam. :-) Nechtěl překážet, než si nachystají věci. Pořád si říkal, že vypadám dost v pohodě na to, abych rodila. Taky mě párkrát napadlo, jestli přijde ještě nějaká náročnější vlna, ale pak jsem si řekla, a proč by měla? Vždyť to může probíhat i v klidu.
   Porodní asistentky a manžel hned přiskočili, pomohli mi na lůžko a píchli jsme vodu při další kontrakci. Malá se už tlačila ven a mě se ulevilo a nabírala jsem sílu na tlačení. Při další kontrakci jsem zatlačila, malá se taky skvěle snažila a bylo hotovo. Kolega lékař vlastně jen přihlížel zpovzdálí, decentně povzbuzoval a na finální zatlačení se k nám přidal. Bylo příjemné, že všude byl klid, nikde nikdo, světla byla utlumená. Mělo to takovou komorní atmosféru. Porod plynul, nikdo zběsile nelítal, nehlučel. Dcerku jsem hned dostala na břicho, pomazlili jsme se, přivítali, přisála se. Narodila se ve 23:18, což bylo asi do půl hodiny od zazvonění na porodnici. Jako bych si do porodnice "jen" odběhla porodit jakoby se nechumelilo.
   Přišli z pediatrie dcerku zkontrolovat. Nevadilo mi to, protože jsem cítila, že jde ven placenta a chtěla jsem se soustředit i na ni a poděkovat jí, což jsem udělala. Za tu péči si to zasloužila. Malou jsme hned měli u sebe, nikdo nespěchal ani na jméno, ale my jsme měli jasno. První dvě hodiny jsme s manželem trávili v klidu sami na sále. Dcerku jsem celou dobu kojila, pak ji dala manželovi do náručí a přesunuli jsme se na pokoj. Sestra se divila, že nepotřebuji pomáhat, že zvládnu jít v pohodě i sama do sprchy. Byla jsem v pohodě. Vyčerpaná adekvátně náročnému sportovnímu výkonu, ale spokojená, jak hladce vše proběhlo. Kdybych byla hnidopich, možná bych našla něco, co by mě štvalo. Spíš to člověka napadne zpětně. V momentě porodu jsem z toho měla dobrý pocit. Např. jsem ale cítila, že tohle těhotenství není má kondička na tom tak dobře jako posledně a tlačení je pro mě náročnější. Porody pro mě byly taky o postoji, který jsem se rozhodla zaujmout. Prostě si to celé v poklidu užít. Snažila jsem se vyslat pozitivní vibrace a ty se mi pak vracely zpátky. Těšilo mě, že z našeho porodu mají dobrý pocit všichni okolo. Dokonce mi i říkali, kéž by měli víc takových maminek a jestli o těhotenství, přípravě k porodu a porodu nechci přednášet. Kdo ví. Třeba se naskytne příležitost.
   Shrnu-li to jednoduše, porod byl náročný sportovní výkon, ale ani nebolel, poklidně plynul, jak jsem očekávala a na konci jsem držela v náručí další krásný zázrak. Ono početí, schopnost stvořit nový život a přivést jej na svět má pro mě pořád v něčem kouzlo zázraku.
   Je to dlouhý článek a spíše popisný, protože to, co se děje po emocionální stránce, se popisuje těžko a navíc je to velmi intimní a taky trochu jako "mezi nebem a zemí", takže většina nevyřčeného zůstane mezi mnou a Viktorkou.
   O poporodní adaptaci a šestinedělí a ještě dalších poznatcích k bezbolestnému porodu se pokusím napsat další články někdy časem. Třeba někomu pomůžou nebo jednou dobře poslouží mým dcerám. Kdo ví.

                                          Všem přeji hlavně zdravou rodinu!