Gravinest 17

Jsem těhotná, potřetí

Jo, je to tak. Nemyslela jsem si, že to nakonec půjde a tak rychle, ale jsem ráda. Článek píšu v pátém měsíci. Chtěla jsem dřív, jenže pověrčivost a obavy mě zatím vždy zastavily. Zkusím to vzít od začátku.

Kolik dětí je tak akorát?

Na to je správná odpověď u každého jiná. Jedna kamarádka si myslí, že jsem cvok, další mají dětí víc a jiné si to nedovedou představit. My s manželem se tou otázkou zabývali, abychom zjistili, co chceme. Po různých úvahách, kupodivu ne nějak dlouhých, jsme došli k závěru, že pro nás by ten správný počet mohl být tři. Manžel v tom měl jasno. Já jsem kolem dětí a jejich počtu trochu zmatená od doby, kdy mi bylo v posledním ročníku na výšce řečeno, že by to mohl být problém. Myslím, že od toho momentu můj mozek kolem některých témat není schopen fungovat racionálně, takže jsem si řekla, že počet dětí nebudu řešit, hlavně když se to povede.

Moje třetí těhotenství - první trimestr

Tentokrát se to povedlo přirozeně. To znamená bez hormonální podpory. Hurá. Ne už tolik bez výpočtu plodných a neplodných dnů. Symptotermální metoda je na to výborná i když chápu, že někoho může otravovat si každé ráno při probuzení měřit teplotu. Ostatní vyhodnocení za mě dělá program, co jsem si před druhým těhotenstvím oblíbila - www.fertility.com. Jasně, nebudu lhát, že se tím trochu z milování a onoho zázraku početí trochu vytrácí kouzlo, ale kdo někdy zažil nějaký stupeň boje s plodností chápe, že se s tím holt musí nějak počítat a poprat. Na druhou stranu se dá "ovulační dychtivosti" udělat i dost příjemná zábava. U mě byl trochu problém v tom, že jsem měla nepravidelnou menstruaci. Občas bylo jasné, že mám anovulační cykly. Házet jsem veškerou příčinu na kojení nemohla, protože s touhle nepravidelností problémy mám. To mě právě kdysi do ordinace pro poruchy plodnosti v posledním ročníku dostalo. I program mi hlásil, ať navštívím svého gynekologa. Když jsem se konečně odhodlala, sehnala nové číslo (jak na potvoru byly změny) a trefila na dobu po dovolených nebo jiných volnech, změnil se (díky bohu) důvod návštěvy z poruch cyklu na potvrzení těhotenství. To už byl prosinec.


Když jsem na testu viděla dvě čárky a řvala na WC nehlasně radostí, musela jsem si chvíli počkat, než to oznámím. Byla jsem s dětmi zrovna u rodičů. manžel byl na stáži a já to nechtěla říkat do telefonu. navíc jsem čekala, jestli to klapne vzhledem k tomu, jak to probíhalo posledně. Mohlo mi být jasné, že zase něco bude... Manžel byl nadšený a zároveň překvapený, že to šlo tak rychle, když jsme se předtím 2x tak dlouho snažili. Našim jsme to říct museli. Z provozních důvodů to jinak nešlo, protože když jsme tam, tak si občas večer dáme trochu vínka (táta se v tom vyzná) a já bych najednou dost věcí odmítala a vymlouvala se a schovávala těhotenský čas a vitamíny...prostě bylo jednodušší to říct, i když bych raději počkala až na druhý trimestr. Všichni měli radost. já se hrozila, ať to nezakřiknu. O víkendu, kdy jsme měli odjíždět jsem začala trochu krvácet. Do pr... to né! Zoufala jsem si. Podbřišek mě bolel jen mírně. Ne ne ne, já nechci potratit, prosím! Odjeli jsme domů. Měla jsem mít kontrolu ve středu, ale hned v pondělí jsem volala, jestli můžu přijít ještě ten den a proč. Ty nervy, co člověk  kolem toho má, jsou fakt na houby.

Když jsem gynekologovi řekla, co mě do ordinace přivádí, tak se mě zeptal, jestli je to těhotenství chtěné. "No jéje!!!!!", vyhrkla jsem. trochu mě tím dotazem na vteřinu zaskočil s tendencí se urazit, ale hned jsem si uvědomila, že v dnešní době to je vlastně věc, kterou řeší denně. V mém okolí je dost lidí, kteří se rozhodli těhotenství přerušit ať už ze zdravotních či jiných důvodů, takže ten dotaz chápu. Kouknul na mě a bylo hned jasno, co se děje. Dvě zprávy. Dobrá a špatná. Miminko je tam, vypadá v pořádku, je vidět srdeční akce. Ouha, v děloze je hematom. odtud krvácím. Je to padesát na padesát. Do háje. Můžeme jen chvíli čekat, co bude. Nechat to na přírodě, jak se rozhodne. Doktor se rozhodl, že tomu zkusí trochu pomoct tím, že mi předepsal Utrogestan. Hormony, heh, budu se s nimi holt ládovat každé těhotenství. No co, to miminko hrozně chci, takže udělám cokoliv, co by tomu mohlo pomoci i kdyby to mělo být placebo. samozřejmě kdyby se cokoliv změnilo, zhoršilo, okamžitě do nemocnice. Ty pořádný stresy mi začaly teď. Oceňuji manžela, který se rozhodl, že k tomu zaujme pozitivní postoj. Miminko tam je, je v pořádku a tak to prostě bude. Dodávalo mi to energii. Bylo před Vánoci, z peněz, co mi maminka dala, ať si vyberu něco pěkného jsem si koupila andělíčka a každý den a večer ho prosila, ať to dobře dopadne. No, co, řekla jsem, že udělám cokoliv.
Za týden kontrola. Hematom se vstřebává. Sice není ještě vyhráno, ale je to na dobré cestě. je mi jasné, že i když už to pak bude v pořádku, budu se zase šíleně bát celou dobu. Za další dva týdny už tam hematom není a domlouváme další kontrolu, kde dostanu těhotenskou průkazku. UFFF!!! Nevím, co zabralo nejvíc, ale díky bohu, že to jde dobře! Hormony budu brát cca do 13.-14. týdne. Nejsem nadšená, protože vím, jak to se mnou vždycky děsně zamává, ale hlavně ať to už probíhá v klidu. Doktor sice řekl, že léky můžu zapít, ale v letáku jsem se dočetla, že v těhotenství se mají brát výhradně vaginálně. Nechci nic pokazit, tak se v tomto řídím letákem. Místo toho, abych alespoň užila "bezvložkový" klid teď musím mít vložku každý den a noc, protože ten sajrajt ze mě pořád trochu teče. Neustále jsem přepočítávala balení kolik dní ještě, kdy už bude konec. Byla jsem po lécích extrémně unavená. Mám dvě děti - 4 roky a 1,5 roku, takže to byl a stále je zápřah. Občas (často?) mi z vyčerpání tečou nervy, což mě štve a mrzí, ale pořád naivně doufám, že bude líp.

Po desátém týdnu mi nastoupaly do toho všeho nevolnosti, ale tentokrát jsem si pořád opakovala, je to naposledy, ať je mi třeba ještě hůř, bude-li to znamenat, že je miminko v pořádku. Těhotenské "potíže" mě nepřekvapujou. Znám to, vím co přijde, tak to tak beru. Někdy si s tím vím rady a jindy zase vím, že prostě musím počkat, až to přejde. Klasika - únava, nevolnosti, podrážděnost, učůranost, nechutenství (chutě začaly až ve druhém trimestru). Z čeho mám obavu, co mě štve je má obezita. Po prvním těhotenství se mi začalo dařit s hubnutím až když jsem přestala kojit. Tentokrát jsem místo dávání se do formy hned otěhotněla. Nejde mi o efekt být sexy, ale o zdraví. Miminka a mé. Obézní těhotná má větší náchylnost ke vzniku komplikací jako těhotenská cukrovka, vysoký tlak ( s tím jsem obě těh. měla potíže)... Je tedy jasné, že ze zdravotního hlediska se musím snažit přibrat jen to, co mám a nic víc. Jde to sakra těžko. Obě těhotenství jsem přibrala přes dvacet kilo. Teď už bych se neunesla. Poprvé jsem začínala na váze kolem 67kg (to už jsem zhruba 5 kilo přibrala na hormonální léčbě i když jsem si hlídala ze začátku jídelníček a sportovala), druhé jsem začínala někde kolem 75kg. Teď jsem začínala 89Kg. Hm, to už moc dobré není. Zatím jsou všechny výsledky v pořádku, tak doufám, že to u toho zůstane.

Prvotrimestrální screening dopadl v pořádku. To jsem si na chvíli oddychla, jenže do té doby než ucítím pohyby jsem byla vždy nervózní. Po poslední kontrole u gynekologa, kde jsem předala i výsledky ze screeningu se konečně kontroly budou konat 1x měsíčně. Zálibně jsem si prohlížela těhotenskou průkazku, když jsem ji dostala. Teď netuším, kde ji mám. Čeká mě za pár dní kontrola po měsíci, takže ji budu muset najít. Předtím jsem vždy měla všechny vyšetření včas hotová, naplánovaná. Nyní netuším,kdy co bude, nic nestíhám. Nemám-li záchvat "že to přece musím všechno co nejrychleji zařídit a mělo to být dávno hotové!" tak to neřeším. Děti, zdraví rodiny, domácnost a komplikace kolem nového bytu mě zaměstnávají víc.

Náš andělíček strážníček

                                       S dalším Gravinestem se ozvu po kontrole.

                                                          Mějte se krásně!